Hipoterapie je jednou ze slibných ale méně dostupných metod v rehabilitaci.
Historicky: Začíná se vždy od „antického Řecka“, v našem případě kde jde o zdravotnické téma tedy od Hipokrata: „Již
Hipokrates….atd.“. Zapomínáme však , že největší zkušenosti s koněm mají ty národy, kde je kůň nezbytnou součástí denního
života jako je tomu už od prehistorických dob na př. u mongolských pastevců. V Evropě se projevil zájem o úlohu koně ve
zdravotnictví ve druhé polovině 18. století u francouzských “encyklopedistů” (Diderot, Rousseau, Voltaire apod.), kteří
doporučovali preferovat jízdu na koni před zdravotnickými cvičeními. U nás se prakticky začalo s používáním koně ve větší míře
k terapeutickým účelům až teprve od poloviny dvacátého století, po druhé světové válce.
Dvě základní sféry hipoterapie.
Psychologická oblast: Vztah kůň – člověk (mentální vztahy).
Kineziologická oblast: Interference pohybů koně a člověka (somatické vztahy).
Vedlejší ekologické důvody pro hipoterapii:
Záchrana některých druhů koní nevhodných pro funkci tažných zvířat nebo pro sportovní účely, ale vhodných pro hipoterapii
jako je např. huculská rasa.
Progresivní vývoj lidské CNS (centrální nervové soustavy) provázený vzpřímeným držením a bipedální lokomocí nadřadil sice
člověka nad ostatní živé tvory a umožnil mu ovládnutí rostlinné i živočišné říše světa. ale zaplatilo se za to vyšší fragilitou
speciální lidské motoriky ve vertikále, náchylné k poruchám jak při přetížení tak i při nedostatku pohybové aktivity.
Vzpřímené držení těla tvoří bázi, ze které vychází účelový pohyb člověka, a jeho kvalita a účinnost je závislá na stabilitě této
báze. Pro stabilizaci ve vertikále se pokládá za důležitou aference z nožních plosek, která ovlivňuje držení těla. Z tohto důvodu
vyvinul Janda sensomotorická cvičení zdůrazňující zvýšení plantární aference při aktivním udržování nožní klenby volní
aktivitou m transversus plantae. Jak ukázal Kapandji na klenbu nožní má vliv i nastavení polohy hlavice femuru v kyčelním
kloubu (vnitřní rotace nutí nohu do pronace a tím se podélná klenba nožní snižuje, vnější rotace nutí nohu do supinace a tím se klenba zvyšuje) Tato aference z oblasti kyčelního kloubu a pánve má rovněž vliv na udržení vpřímeného držení těla nejen ve stoje ale i v sedě kdy je plantární aference nulová. Udržování vzpřímeného držení je složitý proces, náročný především na činnost řídící nervové soustavy; vyžaduje permanentní stimulaci mozku, zvyšuje vigilitu i pozornost a tím přispívá k rozvoji jeho
činnosti. Toho si byli vědomi Řekové kteří založili peripatetickou školu vyučování v chůzi když chtěli dosáhnout větší efektivity
učení v podmínkách kdy je mozek při chůzi více excitován nežli vsedě ve školních lavicích.
Řídící proces při udržování stability vzpřímené labilní polohy těla jak vestoje tak i vsedě zaměstnává trvale CNS a proto lidé
méně agilní vyhledávají často relaxační polohu, aby si CNS a pohybový systém od této neustálé činnosti mohl ulevit. Pracují-li
lidé tohto typu, ve vertikále byť i jen v sedě, mají tendenci si ulevit závěsem do ligament. Tím si sice sníží celkovou aktivitu
CNS i posturálního systému, ale zároveň se dostávají do nevýhodného flekčního držení, které zatěžuje páteř axiálním tlakem
vyšším nežli je tomu ve vzpřímeném držení. Tímto pasivním stavem momentální úlevy si však “zadělávají” na potíže vzniklé
z předčasného opotřebení páteřních struktur zvýšeným axiálním tlakem při decentrované zátěži kloubních plošek vzniklé
nepříznivou změnou tvaru nebo spíše nevhodným zaosením kloubů páteře (alignement).
Udržování vzpřímeného držení těla je proces náročný na nervovou činnost. Jestliže se utlumujeme tato činnost závěsem do
ligament příliš často, přechází krátkodobá “úleva” ve flexi pozvolna do trvalého vadného držení těla. Jeho účinky se postupně
sumují a výsledek této sumace se objeví zákonitě po delší době jako již programově zafixované vadné držení těla se všemi
z toho plynoucími negativními důsledky.
Z definice Junghansova funkčního segmentu páteře vyplývá, že aktivním přitažením spinálních a transversálních výběžků
horního a dolního obratle krátkým hlubokými intersegmentálními svaly na páteři dojde k napřímení páteře. Současně se snižuje axiální zátěž, protože tyto krátké svaly táhnou na jednom rameni dvojzvratné páky jejímž hypomochliem je intervertebrální kloub a druhé rameno snižuje tlak na ploténku. Toto snížení činí podle Carlssöö až 30% proti flexnímu držení, kdy intersegmentální hluboké svaly nepracují. Toto číslo mluví samo zřetelně o nebezpečí chabého flexního držení páteře.
Sedí-li se místo na pevné židli na pohyblivém koňském hřbetu, vzniká stimulace CNS kde se uplatňuje aference z oblasti
pánevního pletence a z páteře vyúsťující v nutnost v této nejisté poloze automaticky páteř napřimovat, aby bylo možno
zachovat rovnováhu a v sedle se vůbec udržet. Sed na hřbetu koně nutí ke vzpřímenému držení trupu, což je terapeuticky vítaný podnět, který se stává trvale účinným teprve tehdy, stane-li se trvalým automaticky podvědomě udržovaným programem, kterému je třeba se naučit.

Druhý účinek sedu na koňském hřbetu je dán tím, že dolní končetiny jsou pouze semiflektovány v kyčli, nikoli plně flektovány
jako je tomu při sedu na židli. Tento fakt opět snižuje nepřirozenou kyfotizaci bederní i hrudní páteře ke které dochází u mnoha lidí při sedu na horizontální ploše židle.
Oba dva referované poznatky jednoznačně podporují vzpřímené držení těla, a proto jsou důležitým faktorem pro realizaci
“správné držení těla” napřímením páteře (alignement) a kůň je dobrým prostředkem k dosažení tohto cíle.
Třetí důležitý účinek je vliv pohybu koně při jeho kvadrupedální lokomoci. Pohyb koně ovlivňuje sedací plochu na koňském
hřbetu tak, že se mění různým způsobem podle toho, zda kůň jede krokem, cvalem nebo tryskem, zda jde rovně nebo zahýbá.
Tato skutečnost nutní CNS k adaptaci na změny polohy oporné plochy. Nutnost adaptace nutí k soustředění pozornosti na
poznávání cizího rytmu. Trénuje se tak CNS. Poznávání se mění pozvolna v učení jehož účelem je přizpůsobit funkci
posturálního systému jezdce pohybům živého koně, které jsou sice rytmické ale nikoli stále stejné protože obsahují náhodné
prvky, zejména jestliže kůň chodí po nerovném terénu.
Učením se rozšiřuje bohatost posturálních programů jezdce, kterou uplatní i sám při chůzi v nerovném terénu, protože se zlepší jeho adaptační schopnost a tím vzroste i jistota lokomoce v obtížnějších podmínkách. Poznávání spojené s učením vyžaduje opakování, aby se získané poznatky upevnily v paměti. K tomu je zapotřebí, aby byl jezdec silně pozitivně motivován, aby ho to bavilo a aby našel ke koni osobní pozitivní vztah.
Jízdou na koni nelze ovlivnit strukturální změny, ale lze účinně zasáhnout do funkčních změn motoriky do tzv. softwarových
poruch , které strukturální poruchy vždy provázejí a tím zvětšují rozsah organické poruchy. Proto je možno redukcí
softwarových poruch dosáhnout významného zlepšení motoriky zejména v posturální oblasti výchozího držení těla ze které
vychází každý fázický pohyb.
Pokud je však dvacetiminutová lekce hipoterapie opakována pouze jednou za týden, potom nelze nastartovat skutečné učení za účelem změny programu držení těla, ale jde spíše o rozptýlení, která má rovněž svůj určitý význam, ale nemůže nahradit
pravidelné časté opakování, které je základem učení zvláště tehdy, je -li použito pokaždé jiného koně, protože stejně tak jako
člověk má i kůň svůj individuální pohybový projev, se kterým se musí jezdec podrobněji seznámit a právě tento seznamovací
proces často vzbuzuje potřebný zájem nutný pro efekt celé procedury.
Je nechvalným zvykem, že se terapie obecně dávkuje jako léky a nepočítá se, že u hipoterapie jde o individuální seznamovací
proces, který nelze pasivně dávkovat jako léky. Ke koni musí najít jezdec aktivní vztah, protože teprve z interference
vzájemné aktivity obou partnerů plyne příznivý či nepříznivý efekt tohto vzájemného styku dvou živých bytostí, podobně jako je
tomu při styku pacienta s terapeutem. V hipoterapii hraje významnou úlohu i vhodná denní doba. Ve fyzioterapii je dobře znám fakt, že výsledek terapie závisí nejen na použité technice, ale i na mentálních vztazích pacienta a terapeuta, které zařazujeme do sféry psychoterapie.
Často se věnuje mnoho místa popisu jak se držet na koni, jak sedět a méně místa tomu ,jak navázat s koněm vhodný mentální kontakt a tak aktivovat limbický systém. Ten kdo koně vede má s ním sice potřebný kontakt, ale musí ho navázat i ten kdo na něm sedí, aby ho kůň nepokládal pouze za nepříjemný objekt, kterého je nejlépe se zbavit. Podle často panujícího skrytého přesvědčení je kůň sluhou který má sotva právo na individuální duševní projevy.
Z vlastní zkušenosti ve fyzioterapii víme, že efekt fyzioterapie často závisí větší měrou na tom jak se celý kontakt s pacientem provádí než na tom, jaké metodiky se používá. I v hipoterapii musíme s tímto faktorem počítat. Proto je třeba mít v tomto oboru individuální přístup, aby došlo ke skutečnému efektu.
Často si vymýšlíme různé zevní důvody a možnosti proč dochází k pozitivním výsledkům terapie ale o vnitřních důvodech příliš
nemluvíme. Ale tyto vnitřní důvody hrají hlavní roli, protože připravují podmínky pro vlastní léčebný efekt . Chceme-li
hipoterapií zlepšit motoriku, musíme působit především na CNS, která řídí motoriku a nejvyšší úrovní motoriky je stav mysli,
která řídí vlastní účel pohybu. Proto musí být navázán kontakt s koněm na úrovni nejen fyzické, ale zároveň i na úrovni mentální, která spolurozhoduje o efektivitě použití koně k terapeutickému účelu.
Domnívám se, že hipoterapie je slibnou, perspektivní a přirozenou metodou pro rehabilitaci především funkčních (softwarových)poruch motoriky, především proto, že působí jak fyzikálními, tak i mentálními prostředky a z tohto dvojího důvodu lze počítat s vysokým stupněm účinnosti, pokud není kontraindikována z důvodů, které by mohly celkový stav zhoršit a nebo vést k úrazu.
Proto je nutno dbát zvláště o bezpečnost při tomto způsobu terapie. V hipoterapii zaručuje bezpečnost vedení koně. Pro
samostatné řízení koně je třeba velmi pečlivě zvážit stav postiženého a jeho současné možnosti. Za vhodných podmínek u
vhodných jedinců bychom neměli bránit ani tomuto samostatnému postupu.
Velmi důležitý je individuální přístup k terapii a předpokládá to dozor kineziologicky a psychologicky vzdělaného fyzioterapeuta,
znalého styku s koněm a ve spolupráci s ošetřovateli koní a provozu jejich ustájení a chovu. Tyto podmínky snižují v současnosti
větší dostupnost hipoterapie.
F. Véle
FTVS UK Praha